Můj ranní vopruz, aneb nemám ráda pavouky.

Můj ranní vopruz, kterému se stále vyhýbám na svých ranních, poledních i odpoledních procházkách, které konám se svým psím kamarádem Nikem, stále nepracuje. Ostatně tento člověk nikdy ve svém životě nepracoval. Měl už padesát let a nikdy pořádně nepracoval. Dnes má už hlavu dočista bílou. Vůbec si neumím předtavit, že bych se dokázala tak dlouho vyhýbat práci. Vlastně ani nevím, jestli je něčím vyučený. Obstaral si tři fenky a chodí s nimi na procházky. Tedy nese před sebou ohromnou zátěž svého pivního soudku (na džbán piva stále má z nějaké podpory) a pomalinku se prochází. Lidi se na něj zlobí, že má tři psy, vlastně fenky v panelákovém bytě, protože ty když se rozštěkají naráz, tak je to pěkná rotyka.

Tento člověk má svůj denní program, který lze pozorovat podle jeho pohybu venku na sídlišti. Ráno vyprochází "holky" jak jim říká, kolem paneláku. Když je dobře naladěný, tak je oslovuje berušky. Potom obejde svoje špajzky (výraz mojí drahé polovičky), tj. popelnice kolem několika bloků paneláků, tam posbírá co se dá. Někdy si nese pečivo, jindy maso, prostě bere všechno. Určitý den potom zamíří do samoobsluhy, kde mu dají do igeliťáku odřezky salámu, asi za nějaký drobný peníz a vrací se ke svému domovu. Pomalým, kývavým pohybem a krokem. Posléze někde uvnitř domu vyloví kbelík a koště, případně hrabičky a vyjde před dům. Postaví kbelík a opře bradu o násadu hrabí, nebo koštěte, podle toho co z domu vylovil a stojí. Pozor, on ale jenom tak nezevluje. On je právě na lovu. Je na lovu lidí. Duší, které se obětují a poslouchají jeho žvanění o ničem, nebo jeho nadávání na všechno, ale hlavně na soudy, které opět ho otravují posíláním exekutorů k němu do bytu. Pán totiž dluží na nájemném a bůhví jaké dluhy ještě má. Jednou se chlubil velikým dluhem za hovorné na mobilu. Jinak stále dělá, že dělá při tom svém postávání a lovení duší. Jak se přiblíží odněkud nějaký človíček už sem tam hrábne hráběmi, pohne koštětem, pohne se sám. Hlavně ve směru, kde někoho zaregistroval. A hned povolává pozdravy a láká k hovoru. Nenechá nikoho ve svém okolí projít jen tak. Teď si zasedl na pošťáky. Vypetrachtoval, kdy jezdí po ulici pošťácké auto a už jen číhá jak z něj vyleze řidič s balíčkem k doručení a okamžitě dotyčného vplétá do svých sítí hovorů.  Brrr. Nemám ráda pavouky a momentálně jsem si přirovnala v duchu tohoto člověka k velkému, masitému pavoukovi. Propovídá za každého počasí kus dne, potom jde znovu navštívit své špajzky, znovu zanese svou kořist domů a znovu jde číhat na duše. Do svých špížíren chodí několikrát denně.

Vyhýbám se mu - klukovi. Vyhýbám, jak jenom to jde. Nemám totiž ráda ani hloupé plácání, ani nadávání na to, jak je blbá doba, blbá nálada, jak mu nechodí peníze včas, tedy podpora, jak mu chodí do bytu exekutoři atp. Když se rozpumprlíkuje, tak pokračuje tím, jak na soudě, či jiném úřadě úřednicím vyčinil, jak jim to nandal a jak vítězně odešel, prásknul dveřmi a ony zůstaly jenom civět.

Přišla jsem také na to, že jeho hoby je vymýšlet různé strategie, jak mi nadběhnout jinou ulicí, jak se schovat do vchodu a ve vhodnou chvíli vystoupit z úkrytu a pokazit mi procházku nějakou rádoby vtipnou větou. Třeba i otázkou proč se mu vyhýbám.

Ach jo, nemám ráda pavouky.

Mám ráda, zvláště poránu, svůj klid. Užívám si naší procházky. S pejskem jdeme pěkně potichoučku, den je ještě celý takový čerstvý, na kmenech stromů ordinují datlíci, z korun stromů povolávají ptáci, kosi tahají žížaly z hlíny... nedávno dvě sojky za jedním plotem na zahrádce sbíraly chrastíčko na hnízdo. Zvědavě mě docela zblízka okukovaly. Asi si říkaly, že bych jim mohla pomoct, že se mi vleze víc do rukou, než jim do zobáčků. Ale neříkaly nic, tak jsem jim nepomohla a v tichosti, abych je alespoň nerušila, jsem se s Nikouškem vzdálila. Možná si o mě řekly, že jsem jejich ranní vopruz.