Jen tak - úvahy
DNEŠNÍ DEN
Dnes byl den na který jsem se ale ani trošku netěšila. Měla jsem za povinnost jít k očnímu lékaři. Před týdnem jsem si totiž rozbila svoje brýle na koukání venku a na televizi doma.
Ach jo. Spadly mi ráno v koupelně na zem a já se nestačila divit. Sklo se úplně roztříštilo. Byla jsem celé roky přesvědčená o tom, že jsou čočky plastové. Přesto jsem s nimi zacházela jako v bavlnce. Ale znáte to. Někdy vstanete a všechno na co sáhnete vám vypadne z ruky. To pak je lepší na nic nesahat. Jenomže nasaďte si brýle bez toho, abyste je nevzali do ruky. Nechtěla jsem venku chodit jako slepejš, tak jsem je vzala do ruky. No a jak už jsem řekla, byly vzápětí na střepy. Jako slepejš jsem sice nešla, protože jsem si vzala brýle druhé, protože nemám nikdy jenom jedny, protože co bych dělala, kdyby se ty jedny rozbily a já neměla náhradu..., ale stejně mě to pěkně rozladilo. Šla jsem tedy na "venčící" procházku s malým Nikem a už jsem se v duchu objednávala k lékaři na oční. Byla jsem z toho celá rozmrzelá. Jednak z toho, že tam vůbec musím, a jednak z toho, že to bude zase nějaké to vydání. Není totiž nikterak levné pořídit si trošku slušně vypadající brýle. Známá má za 7.000,- Kč. A to ještě nejsou nijak luxusní. Po návratu z procházky, jsem byla už trošku klidnější. Vzala jsem tedy telefon a objednala se. Vyšlo to právě na dnešní den. Je 24.1.2012. Není to náhodou nějaké magické datum? Teď je celkem běžné, možná i moderní, nazývat kdejaký datum magickým, pokud se v něm objeví několikrát jedno číslo. A já tu mám hned dvojky tři a jedničky dvě. Jenom ta čtyřka mi tam zavazí. Asi to datum magické nebude, protože ho čtyřka kazí. Blbá čtyřko. Možná, kdybys mi datum nekazila a ten by se tak stal magickým, tak mi mi ty brýle vydržely už napořád.
Ale k věci. Dnes nastal ten den D, kdy jsem si měla jít pro recept na brýle. Kdybych měnila jenom čočky do starých obrub, tak by mi pojišťovna přispěla na jedny brýle stopadesáti korunami. Pokud budu chtít celé brýle,tedy skla i obroučky, tak mi pojišťovna přispěje stovkami třemi. No, nekupte to. Zvláště, když nárok na brýle máte po třech letech a já odolávala roků sedm. Vymyslela jsem si tedy, že si nechám udělat jedny nové brýle a několikery brýle si nechám zrenovovat tak, že do starých obrouček si nechám dát nová skla.
Ale to už zase přeskakuji. Nastal tedy den D. Jako vždy jsem šla ráno nejdříve s pejskem na povinnou procházku, vrátila se, lehce posnídala a už jenom hlídala čas, abych stihla autobus, kterým jsem se hodlala nablížit k očnímu optikovi. A jsem opět u toho. Namísto očního lékaře uvádím nejdříve očního optika, s pocitem, že očního lékaře potřebuji daleko méně. To ale přece není pravda, po tolika letech tam už musím! Také proto, že když čtu ta písmena na různých reklamách na konci, co jsou malinká, menší a nejmenší, aby vás jejich obsah neodradil např. od nákupu věci, kterou velmi nutně potřebujete do domácnosti, ba dokonce se bez ní neobejdete, tak nasazuji ne dvoje brýle, ale nasazuji hned troje a někdy přibírám dokonce i lupu. Juj, to byla ale dlouhá věta. To by si profesoři českého jazyka na mě smlsli. Čtenář určitě kvůli té větě pozapomenul, že teď čekám na autobus, protože to venku strašně klouže, tak abych si kus pěší cesty ušetřila. Autobus jsem stihla, na zastávku sice koukám z okna, ale přesto jsem vyrazila asi tak o půl hodiny dříve, abych to měla jisté, zjistila jsem si od dalších potenciálních pasažérů kolik nyní stojí jízdné po městě a už tu autobus byl. Tak. To by bylo.
Vystoupila jsem na zastávce a doklouzala se k očnímu lékaři. Tedy přesně řečeno lékařce. Už v sesterně to nastalo. Měření na dvou přístrojích. Na prvním jsem v malinkém kulatém okýnku sledovala rozkvetlou louku s malým domkem uprostřed. Obrázek se střídavě rozostřoval a zaostřoval. Každé oko muselo koukat na louku zvlášť. Druhý přístroj mi do oka, taky do každého zvlášť, nejprve svítil a potom prsknul. To se očím moc nelíbilo. Potom jsme šli já a moje oči na čtení čtyř řad písmenek s brýlemi na dálku. No vida. Tady jsem si definitivně ověřila, že opravdu brýle potřebuji. S brýlemi a jedním okem zakrytým jsem nepřečetla ani tu nejhornější, tedy zároveň největší řadu písmenek. Jedno jsem řekla, protože jsem si ho zapamatovala když jsem před zakrytím oka na tabuli koukala oběma očima. To byla síla. Teprve teď jsem si uvědomila svoji potřebu očního lékaře. A to mi ještě v čekárně vysvětlovali prostřednictvím obrazovky, jak je nutná operace očních víček, abych dobře viděla, protože jinak ve vidění oční víčka svým tlačením na oko správnému vidění brání. Taky mi nabízela obrazovka dlouhé, husté a dokonce i hodně černé řasy. Docílila bych jich nějakými tekutými kapkami, které bych si na oční víčko patlala a měla bych prý vystaráno na devět měsíců. Asi mají těch kapek moc a nevědí co s nimi. A jdeme dál, jak říká učitelka Josefína, co nemá ústa vůbec líná. Jdeme totiž konečně do ordinace paní doktorky. Paní doktorka je milá, stále se usmívající mladá dáma. Nejdřívě proběhla konverzace o tom, co vlastně chci a potřebuji. Potom přišlo klasické měření - v kovovém rámečku výměna čoček a s nimi stále se opakující čtení tabulky. Paní doktorka konstatovala, že už znám ceduli nazpamět, protože jsem četla jak když bičem mrská všechny řady. Ne, ne, ne. Neznala jsem ji nazpamět. Jenom jsem najednou neobvykle prohlédla a to mě dost potěšilo. A sotva mě to potěšilo, paní doktorka nasadila jiné čočky, které již nebyly tak výkonné. Zkazila mi celou radost. A tak to pokračovalo s oběma očima, dokud nebyla spokojená nalezením těch nejvhodnějších čoček pro mé oči. Už jsem si myslela, že je vyšetření hotovo. Ale to jsem se mýlila. Opět přišly na řadu další dva přístroje. Jeden mi svítil do očí ostrým světlem a cosi měřil a druhý mi oči fotil a přenášel obraz na obrazovku. Měřil oční tlak. Je prý na hraně můj oční tlak. Teprve potom bylo vyšetření konec s tím, že musím přijí na kontrolu tlaku za půl roku. Pro jistotu. Naši lékaři si pěstují svoje pacienty. Dbají si o ně. Jsou totiž nositeli oné třicetikoruny, kterou sestřičky vybírají ještě před vyšetřením, protože co kdyby jim jejich klient zdrhnul.
Páni - jaké -i, -y se píše ve slově nositel po el. Mužské vzory jsou pán, hrad, muž a stroj, předseda, soudce. Dáme to podle vzoru muž. Mohla jsem taky napsat: naši lékaři si pěstují své pacientky, protože ty jsou nositelkami... a měla bych vystaráno, nemusela bych přemýšlet o -i a -y.
Když bych chtěla pokračovat o získávání nových brýlí, psala bych ještě dlouhosáhle o návštěvě u optika, která bezprostředně následovala po návštěvě očního lékaře. Já to ale zkrátím, protože za chvíli mi v televizi začíná pokračování jednoho nekonečného seriálu, který mám docela ráda, protože je jako když ho vystřihně ze života. Mimochodem můj milovaný manžel by teď právě řekl: "Jenom zábavy u tebe panujou." Ale to nevadí, protože já vím, že by to řekl jen a jen proto, že právě teď nesdílím ty zábavy jeho.
Tak optik - mladý chlapec, který neúnavně počítal kolik by stály různé úpravy. Např. antireflexní skla, skla s takovou úpravou, že když je čistíte, tak se po nich nečistota nehrne jak sopel (nic vznosnějšího mě nenapadá) zleva doprava a zpátky několikrát za sebou, skla tvrzená, netvrzená, stmívací, nestmívací - zabarvená, zabarvená stejnoměrně, zabarvená od shora dolů od tmavé do skoro čiré průhlednosti, zabarvená na různá procenta... atd. atd. atd.
Tak nevím, myslím, že jsem ho překvapila, že mi doktorka nepředepsala brýle proti šilhání, protože v tu chvíli jsem určitě z toho všeho začala silně šilhat.
A to mi ještě prosím nasadil brejle a dělal si na nich bod tužtičkou, aby prý si označil zorničky. Jednou jsem mu musela koukat na nos - pro čtecí brýle a po druhé vždy do oka, střídavě do levého a pravého, to pro brýle na dálku. Nebo to bylo jinak? Asi to bylo přesně naopak. Ptala jsem se jestli koukám dobře, protože pocit šilhavosti se u mne silně zesílil. Prý jo, koukám dobře. No nevím, já ten pocit neměla. Zvlášť potom, když jsem viděla ty body na skle namalované. Vypadalo to asi tak, jako když oběma očima zároveň si koukáte na špičku nosu. Když přepočítal všechna moje přání na koruny, tak jsem v duchu spadla pod židli, na které jsem seděla. Ve skutečnosti jsem to useděla, schovala papíry k vyzvednutí brýlí do tašky, zapnula bundu, vstala, poděkovala a rychle vyšla na čerstvý vzduch.
Šla jsem se uklidnit do toho nejohavnějšího sekáče ve městě, z kterého mám ještě teď pocit špinavých rukou a poté jsem se vypravila na klouzání zpět k domovu. Doma jsem ohřála oběd manželovi, psovi i sobě a po zkonzumování se svalila jak špalek, usnula jsem spánkem spravedlivých, abych se alespoň trošku osvěžila po svém dni D.
TO BYL ALE DEN. A za půl roku kontrola. To ale už aspoň nebude venku klouzat a proto se k lékaři projedu na kole. Jakpak asi nepříjemné je měření očního tlaku.
Dnes máme pondělí 8. 10. 2012 !
A proč že se ten uprskanej křeček tak směje? Protože prej to věděl, že k tomu očnímu lékaři po půl roce nepůjdu. Má pravdu, nebyla jsem tam. Já totiž vždy málem onemocním z návštěvy u lékaře, byť bych před ní byla zdravá jako řípa. Kouknu v čekárně na ty smutný lidi a hned jsem smutná taky. No chápete to?
Oči se mi opětovně rozjasní až se zas vypotácím z jakékoliv ordinace, nebo čekárny na hlučící ulici.
No aby taky nebylo tady fajn. Venku mrzne jen to praští a tady je pěkné teplíčko a počteníčko.
Obrázek pochází z fotoalba chovatelky paní Irenky. Psí holčička se jmenuje Sabča a je pěkně zvědavá na to jak ty kytičky voní.
RANNÍ "VOPRUZ"
To je teda slovo - vopruz. Je odvozeno od slovesa prudit, opruzovat. To znamená otravovat, unavovat, vtírat se, být vlezlý, příp. i zbytečně se jinak projevovat když o podobné projevy ten, kdo je opruzem opruzován vůbec nestojí.
A teď přímo k věci samé. Když jdu ráno s pejskem na povinnou procházku, na kterou mimochodem chodím velmi ráda, zvláště v době kdy venku není ještě ani noha. Myslím nohu jiných lidí a jejich psích kamarádů. V době, kdy jsou venku jenom ptáčci zpěváčci, toulavé kočky už slídí, myšky ještě nezaplašené lidským hlučením vystrkují hlavičky ze svých děr a ježci se vrací domů asi odněkud z flámu, právě v této době jsem se svým malým Nikem venku nejraději. Sluníčko nesměle vylézá ze své postýlky, lenivě protírá oči a začíná prohřívat zem, a ta začíná tak zvláštně poránově vonět. Vždycky mi to připomene dětství, kdy jsem po ránu vyšla u babičky na zápraží. Sluníčko vstávalo stejným způsobem a jak nesměle svými paprsky ohledávalo dvorek, hnůj, zahrádky a všechno na zemi, tak se to všechno rozvonělo. Nejvíce mi v mojí čichové paměti utkvěla vůně zahřívaných kuřinců. Pro mně, typicky městské dítě, byly tyhle zvláštní vůně balzám na duši.
Jo, jo. Tak tohle mi vytane na mysli při mých časných ranních procházkách s mým malým kamarádem.
Jdu si, pomalu, abych nenarušovala ten ranní cvrkot obyvatelů přírody a BÁC. Zase jsem ho přehlédla, nestačila se vyhnout - je tady - ranní vopruz.
Na dálku haleká svůj ranní pozdrav stávající se nejčastěji z věty: "...tak jak jsme se vyspali? ", nebo: " ...dnes je hezky" a tak podobně. Jo, bylo by hezky, kdybych tě nepotkala, nemusela poslouchat různé kydy, které tě napadnou a ty je trousíš bezmyšlenkovitě a ještě si žádáš odpověď.
Většinou odpovím stručně, přesto slušně. Ještě častěji však v místě, kde hrozí zjevení se vopruza mám oči jako ostříž, hledím na dálku a jak zahlédnu hlavu toho otravy, tak mizím do nejbližší odbočky, na cestičku a málem i do křoví. Vidím potom, jak si našel tento člověk jinou činnost. Jde od domu k domu, vlastně o popelnice k popelnici a nahlíží, zda by se v ní nenašlo něco na zub, údajně pro jeho tři fenky. Možná, za jiných okolností by mi ho bylo líto, ale protože toho člověka znám a vím, že vlastně pro svou lenost se nikdy ničím nevyučil a věřte, nebo nevěřte, ani nikdy nikde nepracoval a stále žije jen ze sociálních příspěvků a je to ještě poměrně mladý člověk, ale líný jak veš, tak ho nelituji. A to se ještě nestydí chodit a nadávat na stát , úřady, úředníky, soudy, soudní úředníky a exekutory, protože má malou podporu, chtějí po něm peníze za nájem bytu a tak podobně. Dokonce řve po manželovi, který vždy pracoval poctivě a teď pobírá svůj důchod, naštěstí dosahující průměrného důchodu v této zemi: "... nepřišly mi včas peníze! No, jo vy máte svůj důchod včas, že jo?"
V létě však, mu pošťák zřejmě nosí jeho sociální dávky na chlup přesně, protože den co den si chodí tento člověk pro džbán piva do blízké hospody. No budiž mu připsáno k dobru, že tam alespoň nevysedává a nese si svůj pivní džbán i břich domů.
Tak to je můj ranní VOPRUZ.
Že bych byla tak zlá a přála mu zrovna tohle?
Tak to bych teda byla pěkná...
Považte lidičky. Je o několik let později. Sem na stránky jsem chodila méně, než na svůj blog, kam namísto veselého povídání přidávám užitečné věci a různá poučení do cvičení, automasáže atp.
Dnes jsem se sem vrátila z jednoho velmi prostého důvodu. Se vzpomínkou na výše uvedeného pána. Tak nějak jsem si postupem času na něj a jeho zbytečné řečnění zvykla. Samozřejmně, že když jsem měla den, kdy by mne jeho "prndání" podráždilo, tak jsem si našla rychle nějakou tu odbočku na vyhnutí. Občas se také stalo, protože jsem byla oním pánem - proti mě klukem - prokouknuta, že mi také on nějakou tou jinou odbočkou nadešel, abych ho musela potkat.Pochopitelně si neodpustil nejapnou poznámku jestli se ho bojím, že se mu tak vyhýbám, nebo taky např., že jeho tři fenky nic neudělají našemu Nikovi a tak podobně. No nic. To všechno říkám a mluvím o něm v minulém čase proto, že zhruba před půl rokem, tento člověk zemřel. Sám v bytě a našli ho až za několik dnů, protože jeho "holky", jak říkal svým fenkám, dělaly doma rotyku.
Připadlo mi to velmi smutné a s manželem jsme si říkali, že nám vlastně tento člověk na ulici, kde pobýval a kde jsme ho pravidelně potkávali, bude chybět. Tak nějak totiž už zapadal do koloritu té sídlištní ulice, kde žije víc lidí navštěvujících pravidelně popelnice. U něj, u Vopruza (chce se mi teď skoro omluvit za tu přezdívku, kterou jsem mu jen tak pro sebe dala, jenomže já jsem si stejně nikdy napamatovala jeho jméno), jsme říkali, že obchází zase svoje špajzky. A všechno tohle povídání tady a teď produkuju jenom proto, že mi ten můj ranní VOPRUZ vlastně dost chybí. Není den, kdy bych si na něj při ranní procházce v místech dřívějšího setkání se s ním, na něj nevzpomenula a v mysli s ním neprohodila pár slov. Taky jsem si uvědomila, že tím, že byl tak sám, si vlastně potřeboval promluvit s každým cizí člověkěm, kterého potkal. Denně koukám na okna jeho bytu a čekám, až byt osídlí někdo nový. Taky mám tendenci si skoro vždycky říct v té jeho ulici: "škoda, že ses nedožil jara, ale už je ti líp, nemáš starosti jak se dostat ke svým špajzkám jako první poránu a asi ... UŽ VÍŠ VÍC..."
Tak dnes to nebylo právě moc veselé povídání. A tahleta růžička je pro mého ranního Vopruze, kterého už nikdy nepotkám.
