Vzpomínky

Taky dojde na vzpomínky. Vzpomínat budeme např. na pejska, kterého jsme měli před Nikouškem. Jmenoval se ZERO a byl to opravdový psí šlechtic. Přesně poznal kdy jsem smutná, kdy veselá a vždycky nás vítal doma i kdybychom odešli jen na minutu za dveře na chodbu.

To je náš Zeroušek, který už odešel do psího ráje. Nikdy na něj nezapomeneme.

Jedna naše sousedka jmenovala Zerouška - Čertíku. Pojmenování si vysloužil snad jenom pro tu svou černou barvu. Nebo taky  možná pro to, že když byl se mnou, nesměl nikdo moc v mé blízkosti rozkládat rukama. Dobře mě hlídal. Byl to malinký nebojsa. Tím se ovšem vyznačují všechny čivavky.

A jak rád se ke mně přitulil.

Přišel k nám ani ne v celých šesti týdnech. Umřela mu při jeho narození maminka. Jeli jsme si tenkrát pro pejska do Nového Boru. Paní chovatelka nám ukázala pejsky od dvou feneček. Jenom tenhle jediný, nejmenší byl černý. Ostatní byli překrásní trojbarevní - bílá, béžová a hnědavá. Já moc černé pejsky - jak se říká - nemusela. Všechna štěňátka si spolu hrála, skotačila a malého černého Zerouška všichni odstrkovali. Rozhodl se jít přímo za mnou. Lezl mi po silonkách a malinkatými štěněčími drápky mi je celkem úspěšně zadrhával. Vybral si mě. 

Manžel moc chtěl nějaké to světlé štěňátko, ale protože si malý Zeroušek vybral mě, tak už jsem ho tam přece nemohla nechat. Byl tak malilinký, že jsem si ho na dlani vezla domů. Jeho rodokmen byl třikrát větší než on.

Jeli jsme vlakem.

Na obrázku níže už je Zero v našem obytném autě o mnoho let později, kdy už měl povoleno spát i na našich postelích. Samozřejmě s řádně umytými nožičkami.

Pejskaři to znají, lidi pejsky nevlastnící jsou asi pohoršeni, ale sami neví, oč jsou ochuzeni.

Tedy ta jízda vlakem, bylo jeho první cestování. Postupně s námi projezdil spoustu zemí. Autem, autobusem i vlakem. Všude byl s námi. Nikdy jsem ho nedala nikomu opatrovat. Jsem názoru, že tam, kam nemůže jít můj malý kamarád, nemusím jít ani já. A to platí i u mého současného psího kamaráda. Jednou jsem převzala za něj odpovědnost, je členem rodiny, tak ho přece nemůžu odstrkovat.

A pozor! To, co teď prozradím, je už dávno promlčené. Pracovala jsem v té době v kanceláři okresního soudu. Aby můj malinký nový člen rodiny nebyl doma sám, tak jsem mu ve svém nejspodnějším šuplíku pracovního stolu vytvořila pelíšek a do práce chodil (tedy nosil se v tašce) se mnou.

Spinkal ve svém šuplíkovém pelíšku, ani nedutal. O přestávce v poledne, místo oběda jsme spolu šli na procházku do parku. Samozřejmě cestu "z" a "do" úctyhodné soudní budovy absolvoval v mojí tašce. Kabelce. Rozepnuté, s mojí rukou uvnitř, aby věděl, že je v bezpečí.

Potom, když už se mnou do práce nechodil, tak jsem strašně spěchala z práce domů, abychom co nejdříve byli zase spolu.

Kdo nemá psa, tak neví a nezná jak nádherné je psí vítání když se odněkud vrátíte domů.

Náš Zeroušek se ale dovedl stejným bouřlivým způsobem radovat, když jsme se všichni společně vrátili z cest domů. První co bylo po umytí nožiček, radostně poběhal celý byt, všechno zkontroloval a měl obrovskou radost, že je doma, ve svém a s námi.

Na  cestách.

Tady jsme byli všichni na rybách.

Bylo to u Slavonic. U rybníka byly nádherné vzrostlé břízy, které ale dost rozčilovaly našeho páníčka, že nám do pojídného domečku střepávaly při každém závanu větru malinkaté ostré kvítečky. Špatně se dostávaly při úklidu z koberce.

Ještě se vrátím k tomu spaní s námi v posteli, protože to fakt stojí za zmínku.

Zeroušek s námi nespal od malička v posteli. Ba dokonce všude směl, jenom do ložnice nesměl překročit práh. Dnes se mi to zdá až neuvěřitelné. Spal ve svém pelíšku, který měl v síni. Jednou však, náš páníček pobýval pár dnů s ledvinovými kameny v místním špitále a my jsme po něm doma tak smutnili, že jsem Zerouškovi přistavila židli v ložnici k naší posteli a on na ní spal celé noci vedle mojí postele. Spolu jsme se necítili tak osamoceně.

Protože našemu tátovi se po nás taky dost stýskalo, tak po pár dnech přišel domů. Přišel večer, šli jsme spát. Zeroušek se smutně díval na ložnicové dveře, protože očividně věděl, že pro něj se dnes neotevřou. Stála jsem v síni, pozorovala ho a přišlo mi to strašně k smíchu. Moje drahá polovička samozřejmě hned vyzvídala čemu že se to tak chechtám. Musela jsem tedy prozradit čemu a od toho dne bylo vymalováno. Pejsek dostal od páníčka oficielní povolení vstupu do naší ložnice, dokonce nemusel ani na židli, ale směl v posteli k našim nohám. Tam potom už spal po celý život. Musím podotknout, že opravdu nám spal pouze v nohách a nikdy by si nedovolil jít výš, nebo dokonce na polštář, jak to dělá tenhle náš nový malý prevítek Niko.

Od té doby co jsme dovolili Zerouškovi spát s námi, v našem pelíšku, tak nám přibyl nový rodinný rituálek. Uložili jsme se ke spaní a Zeroušek nám oběma "přemyl" nohy. Bez tohoto rituálu by manžel neusnul.

To bylo zatím jenom pár slov o Zerouškovi. Určitě si jich zaslouží daleko víc, protože na Zera nikdy nezapomeneme.

Nikdy.

Kdo už někdy měl pejska, tak ví, že každý pejsek je vlastně pejskem štěstí. A když odejde, tedy musí odejít, třeba do psího nebíčka, tak jak odešel ten náš, tak štěstí nemůže odejít na tři roky. To prostě nejde, protože - KRÁL ZEMŘEL, AŤ ŽIJE KRÁL - vy si musíte pořídit nového pejska. I když nezapomenete na toho prvního, ten další vám připraví tolik překvapení, že vás vlastně trvale zaměstná a musíte se jím zabývat, už jen třeba proto, že zkoumáte jeho povahu, která je tolik odlišná od vašeho předešlého psího kamaráda.

Jó, jó - tak to je.