Niko - náš mazlíček

Není k zulíbání? On je opradu miloučký. Má moc rád všechny kolem sebe. Lidi - to se zastaví a hledí kolemjdoucím přímo do očí tak dlouho, že nikdo neodolá a buď na něj promluví, nebo ho hned začne hladit. To je potom Nikoušek nejspokojenější pejsek na celém světě. Manžel o něm říká, že je prodejný. Ale tomu nevěřte, já vím dobře, že není. A jak to vím? No přece protože jakmile se s někým cizím mucká, tak hned mě přijde olíznout a říká: "já vím, že jsi moje a já zase tvůj". Psy - ty nejdříve řádně vyštěká, vysvětlí jim, že se jich nebojí i když je maličký a potom vrtí ocáskem a šel by si hrát.

Tak to je zatím jenom malé představení toho našeho lumpíka.

Je 16. února roku 2012. Niko má už o chlup víc jak tři a půl roku. S přibývajícími roky a měsíci není o nic menší krasavec než když byl malé miminko. Je to hrdý a sebevědomý pejsek.  Je dokonce tak sebevědomý, že to musí na potkání vysvětlit všem malým, velkým ba i největším psům, které na svých procházkách potkáváme. 

Letošní druhá polovina února je docela bohatá na sníh. Ten se našemu pejskovi moc líbí. Skáče a lítá závějemi, noruje v nich, jak vyhledává různé stopy kamarádek z okolí a je někdy docela jako splašený. Sotva přijdeme z venku, očistíme nožičky, tak sedne ke dveřím a čeká v pohotovosti jen aby už vyrazil nanovo ven. Když si myslí, že jsme si nevšimli, tak začne dotírat. Když ho napomeneme, že sotva přišel a už by zase šel lítat ven, tak si někam sedne, dá hlavičku na pacičky, koulí očkama, jestli náhodou jsme si to nerozmysleli a teprve potom dá tak půl hodinky pokoj.

Po uplynutí té půlhodinky to na nás zkouší znovu. To už ale pomalu přichází i škemrání hlasem. Nejvíc to zkouší na páníčka, protože ví, že ten mu podlehne daleko dříve. Má totiž taky toulavé botky a rád je venku.

A jéje. Copak se to děje? Náš Nikoušek asi ví, že tady na něj trošku žaluju a šel si lehnout do boudičky. No však má ještě hodinu čas na další svou procházku - tu odpolední. Chodí totiž čtyřikrát denně. Ráno, to budí mne, potom kolem jedenácté s páníčkem, aby dostali tu správnou chuť k obědu, který zatím já doma připravuji. No a pak asi tak ve mezi čtvrtou a pátou odpolední hodinou. Večerní procházka je mezi půl sedmou a sedmou hodinou. Když byl Niko malinkej, tak chodil ráno ve čtyři. On je totiž takové ranní ptáčátko. I když jak říkám, fakt je, že by byl venku nejraději úplně pořád.