Humoreska, koledy a jiné vzpomínání

Moje maminka velmi milovala hudbu. Protože se jí sama nemohla jako mladá věnovat, tak si přála, jak už to bývá, abych se hudbě věnovala já. Odborníci ve vědě hudební se mnou provedli jakousi zkoušku zda mám hudební sluch a maminku "zblbli" docela, když jí tvrdili, že mám hudební sluch a dokonce prý absolutní. I dala mě moje maminka již jako dítě předškolního věku k soukromému učiteli hry na housle. Byla jsem malinká, tak i moje první housličky byly malinkaté. Nevzpomínám si již přesně, ale myslím, že to byly tzv. půlky. Mým  prvním panem učitelem byl pan Vaníček. Dodnes si pamatuji jeho jméno. Taky si pamatuji, že byt pana učitele Vaníčka byl na jihlavském náměstí v jednom z historických domů a byl tmavý, přetmavý. Temno velikého pokoje ještě podtrhovalo uprostřed postavené veliké černé křídlo, na kterém moje první housličkové vrzání pan učitel Vaníček doprovázel. První skladbičky, které jsem se naučila, byly koledy. Noty mi šly asi samy, protože si vůbec nepamatuji, že bych měla nějaký problém se je naučit. Tak jsem hrála Narodil se Kristus pán, Nesem vám noviny, Ježíšku panáčku. Tenhle název se mi nikdy nelíbil. Jak jen se může říkat Ježíškovi panáčku, říkala jsem si. Zdálo se mi to jakési neuctivé. No nic. Hrála jsem tedy koledy, kterými jsem samozřejmě musela o Vánocích u rozsvíceného stromečku oblažovat rodinu. Radost jsem z toho měla pramalou, protože jsem si nikdy nepřála být středem pozornosti. A ještě k tomu, jsem musela hlídat prstíky, abych je postavila na hmatníku tam, kam patří a tón nebyl falešný, a taky aby smyčec nevrzal, ách jo.  Ještě, že to moje hraní trošku zanikalo v zaníceném zpěvu koled maminky, také tatínka, který se musel přidat a sestřičky, která do toho taky něco přikvikovala. Je o čtyři roky mladší než já. Kdyby nebyla, tak určitě obdržela housličky taky.

Pod stromečkem čekaly dárečky, já šmrdlala na housličky, na stromečku prskaly prskavky a svítily malé, barevné svíčičky. Dodnes si pamatuji tu vůni jehličí, prskavek a zapálených svíček.

Jako dárečky jsme obvykle dostávali všichni nějakou knížku. K tomu třeba svetřík, rukavice, čepici. ponožky, prostě to, co zrovna bylo potřeba. Tatínek hrál překvapeného a rozradostněného, když každým rokem dostal od Ježíška pod stromeček kostičkované oranžové pauče s takovými zaklapovacími přezkami. N ty bačkory tatínka je taky příjemné vzpomínání. On si je totiž nikdy nezapínal. Nosil je ohrnuté, takže bačkory měly takovou jakoby světlou manžetu a přezky jemně plechově cvakaly o zem s každým tatínkovým krokem. Ten cvakot tatínkových bačkor jsem ještě dlouho slyšela v uších potom, co nás tatínek nedobrovolně navždy opustil. Vlastně si ho docela přesně vybavuji i dnes. Můj milovaný tatínek.     

Plynuly Vánoce za Vánocemi,  podstromečkové šmrdlání na housličky za šmrdláním, chodila jsem já do školy, chodila už i sestřička a já se dál vzdělávala v hudbě. Pan učitel Vaníček onemocněl a nemohl mě dál vyučovat, také chtěla maminka abych měla to hudební vzdělávání řádně potvrzené vysvědčením, tak jsem musela přestoupit na Hudební školu.

Tam si taky pamatuji jméno svého pana učitele. Pamatuji si i jeho podobu. Jmenoval se Přibyl, byl to starý, bělovlasý, nervózní pán, plival na podlahu a šla s ním pověst, že svoje žáčky mlátí přes ruce smyčcem. Naše maminka nás měla vychované tak, že jsme poslechly se sestrou už "na pohled", jak ona říkala a byla na to řádně pyšná. Když na nás zvýšila hlas, tak to už bylo zle. Proto pan učitel Přibyl se svou pověstí pro mne byl už předem obrovské trauma a chodit do hudební školy jsem se bála. Bylo to celkově pro mne takové divné období. Tatínek těžce onemocněl, maminka měla starosti a my děti měly jenom samé povinnosti a žádné radosti. Na radosti jaksi nezbýval čas.

Ostatní děti ze třídy se chodily družit do "pionýra" a já v tu dobu musela "do houslí". Plížila jsem se s futrálem kolem zdí domů docela pomaloučku, abych si alespoň užila toho, že jsem chvíli venku, protože nás maminka nepouštěla ven mezi děti s tím, že mě např. vždycky řekla, že jsem se dost prošla venku celou do hudební školy a zpět. Hraní na housličky v hudební škole mě přestalo bavit. Marně mi maminka vysvětlovala, že musím pilně cvičit každý den aspoň hodinu, protože jednou budu ráda, že umím hrát. Protože jednou, říkala, až mi bude smutno tak si zahraju na housle a hudba mě potěší a až mi bude veselo, tak to taky budu moct vyjádřit ve hře na housle. Nepomohlo to. Do hudební školy jsem ráda nechodila. Etudy mě nebavilo většinou ani trošku hrát. Jako tiché, zakřiklé dítě jsem tomu svému hraní neuměla dát ten správný šmrnc. Ne že bych na housle hrála nerada, to ne, ale sháněla jsem si skladby, které jsem hrála ráda. Humoresku od Antonína Dvořáka, Fibichův Poem, Vzpomínku na Zbiroh,  Na krásném modrém Dunaji, Malou noční hudbu, prastaré písničky, na které jsem si sama sehnala noty a tak podobně jsem to svoje hraní vedla. Do hudební školy jsem se loudala pomalu z domu a koukala vždy na věžní hodiny

kostela sv. Jakuba, abych do hudebky nepřišla ani o půl minut dřív, než jsem tam měla být. To se mi celkem dařilo, protože jsem na štěstí i z chodby vzdělávacího hudebního ústavu na onu již zmíněnou věž viděla, takže na dveře třídy jsem zaťukala až už to bylo opravdu nutné.

Doma jsem sice cvičila, ale ne to, co jsem měla mít do hudební školy. Alespoň ve většině případů. Učila jsem se hrát to, co mě bavilo.  Ze všeho nejraději jsem stále hrála Humoresku od Antonína Dvořáka. Věděla jsem, že to byla nejoblíbenější skladba maminky a moc jsem jí chtěla potěšit tím, že ji zahraju pěkně a jenom pro ni.  Taky jsem pro ni hrála Schumannův Poem a Fibichovo Snění. Stejně to ale nebylo nic platné, protože maminka byla tenkrát smutná z toho, že už s námi nebyl náš tatínek a nerozveselilo ji vůbec nic. Snad ani tu hudbu nevnímala, nevím.

Do hudební školy jsem chodila osm let. Nijak zvlášť jsem ale v hraní nevynikala a na konzervatoř do Kroměříže, jak bylo původně plánováno jsem se po vychození základní školyz rodinných důvodů ani nehlásila. Cesty života mě zavedly někam úplně jinam. 

Maminka již dávno také není mezi námi a já vím, že i dnes, kdybych vzala housle do rukou a naladila je, tak první co zahraji bude

Humoreska, Snění a Poem pro maminku.

https://www.youtube.com/watch?v=TohQ4yRjKCs