Cestování v minulosti

VZPOMÍNKA NA JEDNY PRÁZDNINY

Jako malá holčička, vlastně i mladá slečna jsem každé prázdniny cestovala ke své babičce do jedné pěkné vesničky na Vysočině. Tam se mi opravdu moc líbilo. Byla jsem tam celé prázdniny. Někdy s maminkou a menší sestřičkou, někdy i sama. V každém případě jsem tam měla spoustu volnosti. Doslova od svítání do klekání. Běhala jsem venku i když pršelo. Zdálo se mi, že tam můžu úplně všechno. A bylo to moc fajn.

Dnes si ale vzpomínám na jedny prázdniny, které byly tak trošinku odlišné od jiných. Maminka si totiž zamanula, že si půjdeme přivydělat sběrem malin. Z výtěžku, že něco koupí mně a mojí sestřičce "něco na sebe". Musely jsme tedy chodit několik dní za sebou.

Každý následující den této naší přivýdělečné činnosti pak vypadal asi takto:

Brzy ráno, vybaveny konvičkami, plechovými hrníčky, svačinou a láhví se šťávou jsme se vydali já, sestra a maminka přes vesnici kolem pošty, krámu s panem Honzíkem, kovárny Vobrů (příhodné jméno pro silné kováře), dál kolem krechtů (to byly takové ty sklepy na brambory a zeleninu vykopané v mezi tak, že je prozrazovala akorát dřevěná vrátka do každého z nich), potom kolem krásné vily Lendrů a Parkmanů a kolem posledních menších domečků, krčících se na konci vesnice. Ještě jsem si vzpomněla proč vlastně ten domek Lendrů a Parkmanů byl tak pěkný. On totiž do daleka zářil v té době docela nezvyklými barevnými roletami v oknech, velikou, stejně barevnou zahradou a z druhé strany zahrady za plotem hladinou velikého rybníku. Prostě tento dům, dnes se mi zdá docela malý, jako by celý pro mě zářil. Nebyla to obyčejná chalupa jako ty ostatní v této vesničce s kouzelným názvem Horní Dubenky.

Vesnice končila oplocenými plochami záhumenků. Jeden tam patřil i mojí babičce. Chodívala jsem s ní tam a zatím co babička pracovala, tak já jsem si hrála. Slévala jsem kapičky rosy z několika lupínků mochny husí do jednoho, který byl potom naplněný rosou až po okraj. Ale to jsem nějak sešla z cesty, na kterou se teď musím vrátit, abych dovyprávěla svůj příběh malinový. Nejdříve se ale kouknem na mochnu husí.

Tak to jsou ty lupínky, kde se tak krásně po ránu drží rosa. Cítila jsem potřebu si je připomenout.

Tak jdeme dál. Už jsme přešly oplocené záhumenky a pokračovaly jsme silnicí dál a dál. Les byl hodně daleko. Já byla malá, ale moje sestra ještě o čtyři roky mladší. A to si ještě cestou poskakovala.

Tak jsme šly a šly, až nás ta silnička dovedla do lesa. Silnička jím totiž procházela. Les nás vítal stínem, šuměním větví a vůní borovic. Po krátkém putování se silnička rozdělila. Jedna její část, ta hlavní, pokračovala rovně dál a druhá se oddělila vpravo do ještě hlubšího lesa. Obě byly krásné písčité. Něco jak když zdusáte písek. Ve slunci to vypadalo, jako by sluneční záři odrážely. Jako byste po nich měli až k samému slunci dojít. Šly jsme tedy maminka, já a poskakující sestřička dál, až jsme došly k obrovské pasece, kde rostlo maliní.

Mezi tím než jsme tam doputovaly, slunce na pasece hřálo už plnou silou. 

Začaly jsme se sběrem malin do hrníčků-plecháčků, které jme vysypávaly do konviček.

Tohle je ukázka dnes vyrobených plecháčků. Chcete vědět kolik dnes takový plecháček stojí? 230,- korun. Jsou z web. adresy www.malovane-hrnky.cz . Jsou hezké, to je fakt, ale ty dávné plecháčky měly také něco do sebe.

Pokračujeme tedy opět v příběhu. Jsme na pasece v maliní.

Maliní bylo o hodně vyšší než my dvě žabky - jak nám říkal tatínek. Ten tu s námi ale teď nebyl. Zůstal ve městě, protože neměl dovolenou. Pracoval.

Po větvičkách maliní šplhaly takové malilinkaté myšky s očima jako korálky. My zvědavě koukaly na ně, ony na nás. I když vlastně nevím, jestli ten jejich pohled na nás nebyl vyčítavý, že jim narušujeme jejich klid. Myšky byly velké jako palec. Maminka dodatečně zjistila, že to byl druh plšíka.

Vždycky když plšíci přebíhali, tak to tak malinko šustilo. To mě pokaždé vylekalo, protože jsem se bála hadů a už už jsem tam ve své představě viděla zmiji, která tam na mě čeká někde na větvi maliníku. Ve vsi totiž tenkrát šly zvěsti, jak si jedna babka donesla domů v nůši s roštím dvě zmije až pěkně do domu ke kachlovým kamnůn.

Tak jsem si to "bání se" užívala do sytosti.

Sem tam prolétla poblíž křičící sojka. Být to v Krkonoších, tak bych věřila tomu, že nás sojka udává Krakonošovi, že mu jsme na jeho malinách. Na Vysočině nevím komu sojky žalují. Někomu to ale bude.

Mezi tím jsme naplnily konvičky a moje srdce zajásalo, že se půjde domů. Pendrek. Maminka dala ruku do pěsti a tou stlačila malinový obsah konvičky až ke dnu. Maliny v ústretu její pěsti jen stačily říct GL-GL-GL a bylo po radosti. Tenkrát se totiž maliny vykupovaly na váhu a mohly být klidně rozmačkané na šrot. Přesto ale tento tento úkon znamenal pro nás přestávku. Maminka vytáhla odkudsi chleby s máslem pro každou z nás a láhev se šťávou. Les nám k tomu svačinování voněl a voněl.

Celé svoje dětství jsem zaznamenávala různé vůně, které si dodnes umím vybavit a vždy mi připomenou nějakou věc, či situaci. Paseka voněla po sluncem vyhřátých malinách, les borovicemi a houbami. Sakriš, nemohla bych se já stát dobrým vyhledávačem lanýžů? Když mám tak rozvinutý tento smysl?

Další z mých mnoha návratů v ději.

Chleba s máslem v lese chutnal tak, že jsme si myslely, že nic lepšího už na světě k jídlu nemůže existovat. Chutnal dočista jinak, než ten samý chleba s máslem přinesený ve školní aktovce na svačinu o přestávce. Ten především voněl, či spíše byl cítit po kožené brašně, ve které byl přinesen. Tenkrát totiž jiné, než kožené aktovky nebyly. Tak prosím, kam jsem se dostala od sběru malin a lesa. Já už jiná nebudu. Tak šup zase zpátky.

Snědly jsme svačinu - naše polední jídlo a vrátily se  ze svých pohodlných pařezů do vysokého maliní k plšíkům. A opět plecháček za plecháčkem jsme naplňovaly konvičky. Stlačovací proces v konvičkách se ještě párkrát zopakoval, než byly konvičky naplněny až po okraj. Potom maminka zavelela k návratu. Konvičky byly pěkně těžké. Musela jsem s nimi mamince pomoct. Domů se šlo tou samou cestou zpět. Sestřička si opět vesele poskakovala. Asi proto, že nenesla konvičku a radovala se, že jdeme konečně domů. 

Cesta zpátky jak už jsem řekla byla ta samá. Písčitou boční cestou na písčitou hlavní cestu. Když jsme měly štěstí, tak po té hlavní cestě klapala koňská kopyta patřící koníkům, kteří táhli žebřiňák s hospodářem vracejícím se odněkud domů do vsi. Bylo mi tenkrát fuk odkud. Hlavně, že nás svezl a my jsme nemusely tu dálku několika kilometrů šlapat zpátky, obtěžkané konvičkami se stlačeným malinovým obsahem. U krámu pana Honzíka jsme slezly z povozu a nastoupily u krámské váhy ke zvážení svého sběru a k jeho následnému výkupu. Dodnes pamatuji (a zase!), zvláštní vůni krámu a dodnes nevím zda Honzík bylo příjmení, nebo jméno pana Honzíka. Byl hodný a nosil rádiovku na hlavě a vybledlý modrý plášť.

To léto, na které vzpomínám, jsme byly hodně pilné. Vydělaly jsme si na kabátky Pepito, letní šatečky a červené moderní botky se zapínáním na přezku. A to už bylo něco, protože do té doby jsem vlastnila jen polobotky hnědé barvy. Ach jo. Sice s bílými ohrnovacími ponožkami vypadaly taky svátečně, ale tyhle červené  s přezkami byly přece jenom "mňam". Když mi ještě maminka vetkla mašli do mého kohouta na hlavě, nadarmo neříkal můj bratránek, že jsem jako cukrovíčko. Mireček byl pražáček a uměl už v tom chodit. V těch lichotkách. Sám krásnej kluk s očkama jak jiskřičky a stálým úsměvem ve své tvářičce. Asi sem dám jeho fotku z té doby. Nějak nemůžu odolat. Je na ní s holčičkou, která má ďolíčky ve tváři. Naše prázdninová kamarádka Mařenka.

A TO JE CELÝ PŘÍBĚH O PRÁZDNINÁCH U BABIČKY, SLUNCI, LESU A MALINÁCH.