Rok 2012 a prázdninové cestování

A jsou zase prázdniny. Tento školní rok mi utekl jako voda. Protože chceme jezdit na naše výpravy ještě v době kdy jsou děti ve škole a je všude trošku klidněji, tak končím se cvičením o měsíc dříve. Rozloučila jsem se se svými cvičenci, dostala jsem od nich krásné květiny a už se doma soustředím jenom na odjezd. 

Letos je období našich prázdnin velmi pečlivě manželem naplánováno a všude předem zajištěno ubytování.

Nejdříve se vypravíme k rybníku s krásným názvem Rozkoš, který se nachází na Náchodsku tedy už v podkrkonoší. Je tam pěkně, tak se tam velmi často vracíme. Ostatně stejně jako na jiná místa, která jsou pro nás také srdeční záležitostí. Bydlení máme zajištěné v chatce, budeme tam rybařit, odpočívat , podnikat výlety po okolí a zase rybařit a odpočívat...

Dalším místem, které letos navštívíme je menší městečko v kraji Vysočina (mimochodem dříve spadalo do jihočeského kraje a obyvatelé byli spokojenější) a to do Kamenice nad Lipou. Tam se tedy vracíme již několik let. Moc se nám tam líbí, protože je to čisté a útulné městečko, lidé tam jsou na sebe i na přivandrovalce jako jsme každým létem my, vlídní a milí. Je to tam jako v pohádce.

No a třetím místem v pořadí je sever Německa a tam u moře krásné město Wismar.  Tam máme už ubytování také zajištěné a moc se těšíme. V těchto končinách jsme také už po několikáté, ale konkrétně v tomto městě budeme poprvé. S německou důkladností nám paní majitelka penzionu, ve kterém budeme ubytováni potvrdila pobyt emailem a ještě jednou klasickou poštou. Dostat dnes obálku s psaním je téměř zázrak.

Ubytování tam bude opravdu moc pěkné.

Pohled z terasy je na moře. Tam budeme relaxovat. Teda nemyslím jenom tu terasu, ale u moře, při prohlídkách města a tak podobně. Na terase budeme pít svoje pravidelné kafíčko, které mi nejvíc chutná, když ho uvaří manžel.

Ráda poslouchám šumění moře, volání racků a vdechuji vzduch prosycený vůní moře a na severu mám moře obzvlášť ráda. Krajina tam není tolik vyprahlá jako v jižních přímořských oblastech.

PRVNÍ NÁŠ LETOŠNÍ VÝJEZD

byl plánovaný, jak už jsem shora říkala, na dobu od 31.5. do 10.6. Na Náchodsko - k rybníku Rozkoš.  Auto bylo v pořádku, chata zamluvená. Docela jsme se s manželem těšili. Těšil se i náš Nikoušek.

A TO BYLA TA CHYBA!

Člověk prý se nemá předem těšit, protože potom se může všechno pokazit a o to víc je natěšenec zklamaný.

Náš pavouček je zde na obrázku opravdu roztomilý proti stovkám a tisícovkám pavouků naší zamluvené chatky. Bojovali jsme s nimi velice statečně. Bojovali jsme nejenom s různými druhy pavouků, ale i s ohromnou špínou, která v se chatce nacházela. Nepomohlo ani první docela důkladné vyziglení chatky. Špína jako by stále odněkud vylézala. Chtěla se s námi objímat.

Spolu s se špínou vylézali noví a noví pavouci a pavoučata. Bylo to něco jako "PAVOUCI CELÉHO SVĚTA - SPOJTE SE!"

Spojili se a trápili nás svou přítomností.

Hlavně večer, když jsme rozsvítili. Asi si nás chtěli prohlédnout. Vlastně určitě nás chtěli dobře vidět, protože teď si uvědomuji, že ze svých utajených příbytků lezli i po ranním rozbřesku. Posnídali jsme my, posnídali v pohodě oni a šup, už se šli s námi kamarádit. Já protože nejsem příliš kamarádská k někomu kdo má o šest noh víc než já, jsem se fakt netvářila na ty nezvané návštěvníky přívětivě. Ne, že bych svým nasupeným obličejem odehnala jenom člověka, ale určitě bych odehnala i psa a všechno živé, co má alespoň jeden mozkový závit. Tohle, ale na ty osminožce vůbec nezabralo. Vyzbrojila jsem se tedy manželovými nazouváky (svými ne, protože bych je už nikdy nevzala na nohy) a stala se sprostou vražedkyní.

Oni ale neubývali.

Oni snad ještě před tím než padli, povolali posily.

Oni snad přišli z celého kempu.

Oni nám ten pobyt v chatce chtěli osladit. Za to, že oni tam byli první a my jim narušujeme jejich soukromí. Bojovali s námi a my s nimi po celou dobu našeho pobytu v kempu.

S každým přibývajícím dnem našeho pobytu na Rozkoši jsem ovšem zjišťovala, že pavouci nejsou to nejhorší, co nás tam mohlo potkat.

Denně jsem se totiž potkala nejméně se čtyřmi klíšťaty v kožíšku svého pejska. Je světloučký, takže jsem je viděla v kožíšku putovat (nejvíce putovala - ta klíšťata) směrem k hlavičce. Toužila se přisát na krček Nikouška. On je totiž takový hubeňourek, že nikde jinde by je moc nepohostil. Hajzlíky klíšťata.  Odchytávala jsem je jak se dalo. Samozřejmě, že se stačila některá i přisát. Bylo to dost hrozné.

Moc se při tom vzpomínání nesměju.

To byli tvorové viditelní.

Těch neviditelných muselo být v kempu o mnoho více, protože ...

Každý kemp má své sociální zařízení. I kemp u rybníku Rozkoše má svá sociílní zařízení. Asi tak čtyři, nebo pět. Jedna budova se několik let ruší, protože je v záplavové oblasti (což málokdo ví, nám to asi před dvěma nebo třemi roky prozradil pán z recepce, který tam už letos nepracuje). Já bych řekla, že se asi neruší, že je sice zamčený a nefunkční, ale čeká se na to, až se tato budova sama zruší - až prostě sama spadne. Ono je to možná levnější.

Dvě budovy ukrývající sociální zařízení fungovaly, ostatní budovy byly zamčené. Co bych taky ale chtěla, vždyť ještě vlastně nezačala sezóna. I když cena ubytování v kempu nerozlišuje dobu "před" a "v" sezóně.

No, tak dále. Fungující dvě sociální zařízení jsou opravdu víc než hrozná. Špinavá, hnusná, fučí do nich, hajzlíky jsou neumyté, sem tam se v nich vyskytuje tvor, kterého manžel nazval cvičenou opicí. Po několika sestkáních s tímto tvorem přitvrdil. Začal tvora nazývat cvičenou gorilou.

Cvičená gorila, byla bez výrazu v obličeji (možná k našemu štěstí, mohlo být daleko hůř), v jedné ruce držela takové to textilní, z proužků složené "něco", co se namáčí v kbelíku s vodou, otočením se to vyždíme a opakováním této činnosti se vytírá s tím "něčím" podlaha.

Cvičené gorily, byly vycvičené špatně. Velmi špatně. Namočily jednou a hodně, ale neždímaly. To způsobilo, že se voda vylila na podlahu a ony ji stále stejným tempem-netempem šudlaly a šudlaly a šudlaly...ve tváři bez výrazu a bez výrazu...

Sakriš nebyli to zombíci?

V každém případě tam kolem umyvadel nadělali (zombíci) nadělaly (gorilky) víc škody, jak užitku. Byla to čistočistá hrůza a děs.

Naštěstí se tam zase tak často nevyskytoval-y(-i).

Nepotkávala jsem je tedy tak často.

Koho jsem ale asi po třech dnech našeho pobytu začala potkávat skoro tak často jako pavouky a klíšťata byli členové - a teď doufám, že nerozpoutám mezinárodní konflikt - tedy znova, členové jedné polské rodiny. Tvářili se mile. Taky tak nějak cvičeně. Později jsem pochopila proč.

Do Polska je z Rozkoše co by kamenem dohodil. Tato rodina bydlela blízko za hranicí. V nějaké dědině. Jmenovali ji, ale už si název nepamatuji. Byly to dvě dvojice lidí. Pán a paní mladší a pán a paní starší. Pravděpodobně rodiče s dětmi. Ještě jinak - rodiče a syn, nebo dcera se svým partnerem. Přijeli velikým, černým, tzv. tím pravým a správným "podnikatelským" autem. Samozřejmě té správné, černé barvy. Na nosiči byla dvě luxusní kola. Byli to sportovci. Asi. Nebo, že by si ta kola přijeli pouze umýt do českého kempu? Však co, z jiných zemí sem odvážejí odpadky, tak proč by Poláci, kteří bydlí skoro za humny, si nemohli přijet umýt do malé české zemičky svá luxusní kola. Chemické přípravky si přivezli svoje. A umývali velmi důkladně. Tak důkladně, že se téměř jeden celý den nedalo projít po společné dlážce před chatičkami. Ta naše s jejich totiž sousedila.  Vzala jsem vždy tedy pejska do náruče a probrouzdala se do naší chatky. Brouzdala jsem se poněkud bokem, protože s kolama neuhnuli. Ve svém věku nejsem žádná kanička hubená, takže jsem s tím prolejzáním kolem pilných umývačů kol a po bublinkách na zemi, v silném čmoudu z papírů, kterými kola pucovali a hned vedle chatky na trávníku pálili, měla docela práci. Prolejzalo se dost špatně. Zásadně nezdravili. Umývači kol byla nová mladá generace nezdravících lidí. Paní matka se alespoň při přímém potkání usmívala. Cvičeně. Pan otec byl rybář. Musím konstatovat, že dobrý. Hodil do vody dlóóuhatánský sak (nebo jak se to jmenuje, u nás jsem to u rybářů neviděla nikdy a nikde, protože naši rybáři ví, že většinou všude se smí ulovit pouhé dvě ušlechtilé ryby, tak nač mít takový velký sak) a počal s výlovem. Ano, přesně tak. S výlovem. Nic nedbal, že ho naši rybáři upozorňovali na to, že smí ulovit jenom dva kapry. Bral všechno. Házel do saku. Jel jak fretka. Říkám, byl dobrý. Tak dobrý, že v zápalu lovu, řekl našim místním rybářům, že ho naše zákony nezajímají. Docela se diví, že mu nedali do toho, čím kouše potravu. 

Lovil a lovil a lovil. Když byl ten jeho sak narvaný rybami, rodina se sbalila, napakovala ryby do auta a odváželi je do Polska. Místní tvrdili, že to tak dělají už po několikáté svojí návštěvě kempu. Před tím při vylovovací akci pana otce, seděl zbytek rodiny na z chatky vytažených židlích u z chatky vytaženého stolu a pili spokojeně kávičku. Jak potom ale spěchali s odvozem ryb, nechali všechen nábytek venku.

Přišla obrovská průtrž mračen. Pršelo silně až do pozdního večera. Nábytek moknul a moknul a nebylo kdo by ho schoval, nebylo kam ho schovat. Dřevěný nábytek se už pod tíhou vody začal prohýbat. A pršelo a pršelo. Pozdě v noci Poláci přijeli. Druhý den, začal ten polský kolotoč znovu. Jeli jsme raději na výlet do Ratibořic a Babiččina údolí. Bylo tam fajn. Akorát všude plno dětí a jejich hemžení se a křiku, protože byla doba školních výletů. Pořád lepší, než koukat na Poláky, pavouky a klíšťata. Po příjezdu z výletu jsme zašli na černé pivo do kempové hospůdky. Hospůdek je v kempu mnohem, mnohem víc než budov sociálního zařízení a fungují všechny. Po krátké debatě v přátelském ovzduší jsme se s manželem rozhodli, že pobyt zde si zkrátíme, přesto, že nám peníze nebudou vráceny.

Druhý den vylezlo sluníčko, my se sbalili a tak rychle jako odsud jsme snad ještě odnikud neodjížděli.

Ale na druhou stranu teď když na to tak vzpomínám, nebylo tam tak všechno zase nejhorší.

Teď nás čeká pobyt v Kamenici nad Lipou. Tam taky bývalo vždy hezky. Bude i letos?

PRO JISTOTU SE TAM NETĚŠÍM.

PRO JISTOTU SE NETĚŠÍM ANI TOLIK, CO BY SE ZA NEHET VEŠLO.

Tak pro dnešek už přeji jenom

VÝJEZD DRUHÝ

Náš další v pořadí, tedy druhý letošní výjezd se konal do Kamenice nad Lipou. Do tohoto malého, příjemného městečka se vracíme každoročně již mnoho let o prázdninách, nebo těsně před jejich začátkem.

Psala jsem o něm již několikrát, proto svoje povídání o tomto našem výjezdu trošku zkrátím. Musím ale konstatovat, že nás ani letos městečko nezklamalo. Bylo tam opět moc pěkně. Městečko i tentokrát se skvělo čistotou a pořádkem. A všude kolem nás byli milí lidé.

Jako každým rokem, tak i v letošním roce po návratu z Kamenice domů, manžel prohlašoval, že se tam přestěhujeme.

To je zámek v Kamenici nad Lipou, kde se opět konala výstava hraček.

Takhle barevný tam mají jeden paneláček na sídlišti.

To je obrázek z výletu do Jindřichova Hradce. Taky moc pěkné město. Tam nás přepadla žízeň a horko, tak jsme usedli na náměstí pod slunečník a žízeň uhasili. Hned nám bylo lépe a radostněji.

Taky obrázek z Jindřichova Hradce.

Jiný den jsme navštívili Slavonice. Odtud jsme si dovezli slaměné klobouky. Svítilo dost sluníčko, tak abychom nedostali úpal, museli jsme se jimi vybavit. 

Klobouky jsou teď věrnými našimi spolucestovateli všude.

Na tomto obrázku je náměstí s kostelem v Počátkách. Počátky se vepsaly do mojí paměti tím, že jsme tam o prázdninách s nedaleké vesničky - Horních Dubenek, odkud byla moje babička a dědeček, chodili každou neděli s babičkou právě do tohoto kostela. Bylo to 7 kilometrů a často se stávalo, že domů jsme šli pěšky. Slunce pařilo, připékalo nás cestou domů jak koblížky a my ťapaly se sestrou jak se dalo, abychom stačily dospělým. Babička neťapala. Ta se pěkně v chládku kostela ještě hodinku modlila a potom přijela autobusem z Počátek. Od té doby nemám moc ráda sluníčko. No, raději upřesním. Mám ráda sluníčko, ale nemusí na mě svítit.

A mimochodem, je to právě to náměstíčko, na němž se ve filmu Postřižiny prohání na kole krásná Magda Vašáryová ke kadeřníkovi s dlouhými vlasy a od kadeřníka s vlasy ustřiženými, upevněnými na nosiči kola. Nebo kde to ty ustřižené vlasy měla.

Pěkný film. Můžu se na něj koukat vždy když ho v televizi dávají.

"...KDYŽ NA KOMÍN, TAK NA KOMÍN..."

PS

Letos jsme s manželem se smutkem zaznamenali, že hotel Modrá hvězda je zrušený. Hotel, u kterého ve filmu Postřižiny s obdivem hodnotí vzhled ženy ředitele pivovaru tři mužské postavy. Byl v Počátkách snad ještě v dětství mojí maminky, určitě v dětství mém, ještě v roce 2011 (čili v mém věku velmi dospělém). Nesl stále název Hotel Modrá hvězda. Pro moje dětství znamenal setkání velké rodiny mojí maminky vždycky na obědě po pohřbu některého člena její velmi početné rodiny. Byla z dvanácti dětí a to je už něco pohřbů, ale i narození. Takový už je život.

Tento nápis na vchodové bráně hřbitova v Počátkách mě fascinoval už jako dítě.

Na tomto hřbitůvku je hrob první ženy J.V. Sládka, který složil prý i tuto báseň. Jinak jsou tam hroby rodičů Otokara Březiny a hudebního skladatele Vítězslava Nováka. 

VÝJEZD TŘETÍ

Vím, že v nápisu v jazyku německém patří místo u - ü, ale nějak to nešlo vyrobit, stejně jako nabodeníčka nad S a s v nápisu polském.

Nadpisy shora napovídají o čem bude příští povídání.

Ano, ano. Další náš letošní letní výjezd se konal do Wismaru. Ve Wismaru u moře jsme už byli, ale s vlastní střechou nad hlavou. Upíchli jsme se docela blízko u pláže, na konečné městské linky autobusu. Bylo to na okraji nádherného přírodního městského parku. Pláž byla s volným přístupem. Nebyla velká, ale o to byla příjemnější a milejší. Nebývalo tam mnoho lidí a v moři se dalo cabrat (jak říká moje malá vnučka Eliška) docela daleko. Poněvadž jsem bohužel neplavec, tak mi to bylo velmi příjemné. Z našeho pojízdného domečku jsme si každé ráno vzali pohodlná skládací křesílka a šli si užívat vzduchu, slunce a moře. Když jsme dostali hlad, tak jsme složili křesílka a vydali se zpět. Přes park, což byl vlastně les s upravenými pískovými cestičkami, jsme se vrátili do našeho domečku a uvařili si lehký oběd. Najedli jsme se, odpočinuli si (nebo jsme tenkrát ještě po obědě neodpočívali?), vzali jsme kola, pejska do košíku a jeli na průzkum okolí kolmo. Tenkrát s námi jezdil ještě náš Zeroušek. Co tenhle pejsek procestoval světa, to neprocestoval ani mnohý člověk.

Moc se nám tam líbilo. Stromy a travnatý porost zasahoval až k písčité pláži. Upravené domky místních obyvatelů měly střechy z mořské trávy, což je pro nás suchozemce velmi kouzelný pohled. Všude bylo čisto a upraveno.

Teď jsem koukla do našeho tzv. palubního deníku a zjistila jsem, že na tomto výletě jsme byli v roce 2004. Čas opravdu utíká jako voda v řece Šwině. Také jsem zjistila kde jsme to byli přesně. By to Wendorf u Wismaru. Jsou to vlastně všechno takové okrajové části Wismaru. Tehdejší Wendorf i letošní Rangsdorf. Tedy penzion tam.

Ještě jsem v té době neměla digitální fotoaparát, takže nemám tolik fotek odtud. Škoda.  Bylo tam krásně.

HONEM SE VRAŤME K ROKU 2012.

Prostudovali jsme maou a určili cestu. ŠUMPERK - ČERVENÁ VODA - WROCLAW - LEGNICA - COTTBUS - NEUKÖLIN - BERLIN - NEURUPPIN - SCHWERIN - WISMAR.

Vytrhla jsem tři papíry z bloku, vzala tužky i barevné a jala se se cestu pro sebe popisovat. Popsala jsem ji málem jako navigtor v závodním autě. "Pravá ostrá... ". Tak nějak to hlásí řidiči. Napsala jsem si i menší místa kudy pojedeme, Místa okolní pro případ zbloudění. No prostě podle mě perfektní práce až na místo samé.

Tato to nějak vypadalo na začátku. Červená Voda, kruháč, silnice 43

silnice 43 - 87 km

vjíždíš do Polska - 900 m

silnice 33 - 7,8 km

-

-

a pokračovalo to

Podgrodzie - 1 km

po Warty - 1,2 km

po Marszalka Józefa Pitsudskiego - 43 m

(velmi pečlivě opsané mě neznámé jméno, tak abych ho nezvorala)

JENOMŽE!!!

Zkuste být řidič, jet, dávat pozor na provoz na silnici, poslouchat babu jak vám radí a trefit 43 metrů.

TO JE PROSTĚ NEMOŽNÉ!!!

Ještě, že tam bylo víc úseků o 50-ti klilometrech  a několika stech kilometrech, protože tohle teda fakt nešlo "vychytat". To jsem musela sama uznat a pro jistotu jsem se ani se svým plánem cesty nevytasila. Tak perfektně byl zpracovaný. Navigace nemůže být lepší naž můj zpracovaný cestovní plán.

A ten závěrečný úsek cesty! Ten byl popsán málem po půlmetrech. Moc mi bylo líto, že to je až takhle nepoužitelné, když jsem se tolik snažila. Raději jsem ale s tím ani nevyrukovala, protože si myslím, že jen pokus o podobé navádění by mého muže zabil. To se dozví jenom pokud navštíví tyto stránky a přečte si to. Možná si to ještě dodatečně schytám, protože jenom když trošku radím, tak má snahu mi předávat volant. Mě, která jsem už asi tak přibližně stopětadvacet let auto neřídila. No nic. Ještě, že umí rychle reagovat, dobře se orientovat a má jiné dobré vlastnosti potřebné k řízení auta v tomto dnešním zmatečném, chaotickém, drzém a bezhlavém provozu na silnicích.

Dojeli jsme dobře i bez mého navigování. Já ale apsoň mohla přihlížet tomu, jak dobře byla moje cesta naplánována pomocí mapy a Googlu. Jak se dnes říká - byla fakt dost dobře "VYGŮGLOVANÁ". 

Přijeli jsme tedy do Wismaru k penzionu Meerblick ve stanovený čas. Na místě samém jsme se dozvěděli, že je to jediný penzion v široširém okolí. Okolní domy byly soukromé, zavřené a jakoby liduprázdné.  Celé to tam vypadalo jakési tajemné a vylidněné. Ulici i číslo popisné jsme našli a manžel šel nejdříve obhlédnout situaci a oznámit paní majitelce náš příjezd. Považovala jsem za slušné jít se také představit, vzala jsem tedy našeho mrňavého pejska do náruče, vždy takto demonstruji, že pejsek nebude nikde pobíhat sám. Přesto, ejhle, problém byl na světě. Paní majitelka nám sdělila, že psi do domu nebere, její dva psi jsou pouze na zahradě v boudě a navíc má v domě zatím stále ještě k odjezdu se chystající Němce (po kterých jsme měli být ubytováni) a ti, že jsou na psí chlupy alergičtí. Jak našeho psa uvidí, už k ní prý nikdy nepřijedou. Manžel pravil, že proč tedy informaci o tom, že nebere psy do penzionu nemá na svých internetových stránkách a připodotknul, že náš pejsek je jako by byl jeho synem, že tedy co s tím budeme dělat. Paní majitelka se vzdálila do domu, protože prý musí ke kalkulačce a spočítat, kolik nás bude stát pobyt našeho psího miláčka s námi. Spočítala, vrátila se a sdělila nám částku. Bylo to dost, ale co nám zbývalo. Byli jsme po tolika ujetých kilometrech dost unaveni. Zvláště manžel, který celou cestu řídil. Aby ale potvrdila důležitost své osoby a toho co nám řekla před tím, tak nás požádala, abycho ještě na hodinu někam jeli, např. si do města nakoupit, aby ti Němci, co se balí k odjezdu toho našeho psa neviděli. 

Dobrá. Jenomže my jsme zvídaví, tak jsme se šli projít po okolí. Kam? No přece k tomu slibovanému moři, co je na dohled z terasy domu, ve kterém máme bydlet. Obešli jsme pár domů, dostali jsme se na okraj čtvrti a...

Moře bylo opravdu na dohled. Ale dááááááleko. A navíc mezi námi a mořem bylo rákosí a rákosí a rákosí. Nikde ani náznak prošlapané cestičky. Měli jsme ale štěstí, protože na dvoře jednoho domku se objevili majitelé - místní obyvatelé. Po kratším rozhovoru jsme se dověděli, že k moři je odtud opravdu daleko a protože z těchto končin tam nikdo nechodí, tak se tudy ani projít vlastně nedá. Rákosí je vysoké, pevné, neprostupné. 

A znajíce paní majitelku jediného penzionu v širokém, dalekém okolí, se smáli a říkali:

"ale pohled z terasy na moře tam má, že jo... chachachacha..."

To jsme jim tedy mohli potvrdit.

Nakonec se můžete přesvědčit sami pohledem na úvodní obrázky shora.

Co tady budu ještě líčit. Sedli jsme do našeho autíčka a vzaly nohy na ramena i s naším v penzionu nechtěným pejskem. Ani jsme se tam nezastavili, stejně jsme měli ještě hodinu čas, než jsme se tam směli objevit, tak co.

Dohodli jsme se s manželem, že se vydáme na pouť po pobřeží moře, dál směrem na Rostock do Swinemünde. Dalších víc jak dvě stě kilometrů.

Jisté bylo snad jenom to, že jsme tam už byli před pár lety a líbilo se nám tam. Přesněji bydleli jsme v polském Swinoujcie a skoro denně překračovali hranici na německou část města.

TAK JEDEM!

Bez problémů jsme se dostali až na místo vytýčené před pár hodinami. Protože krapet přece jenom znechuceni majitelkou penzionu Meerblick jsme se dali rovnou nohou na cestu do Polska, že budeme alespoň trošku nablíženi k domovu.

V polském Svinoústí (podle řeky Swiny, která tam ústí do Baltického moře) jsme nejdříve navštívili přístav jachet. Po krátkém rozhovoru s řídícími pracovníky přístavu a za jejich vydatné pomoci, jsme po chvíli byli informováni, že místní blízký kemp je plně obsazen. Také v penzionech, ve kterých znali majitele, nebylo žádné volné místo.

Vydali jsme se tedy hledat sami.

Zajeli jsme za první roh a manžel se v prvním domě, který hlásal, že má pokoje k ubytování poptal. Měli jsme štěstí. Ubytovali nás. Konečně jsme mohli vydechnout. Při té veškeré smůle se na nás usmálo štěstí.

O tom ale povykládám zase po krátké přestávce. zatím

Uběhlo pár dní a já sem dnes dám pár fotek ze Swinoujcie.

Z přístavu jachet je vidět připlpovající loď ze Švédska.

D tohoto přístavu jsme podnikali procházky téměř každý den.

BIELIK - lodě s názvem Bielik zprostředkovávají zdarma převoz přes řeku Swinu, poněvadž město Swinoujcie se rozkládá na obou březích řeky.

Několik koňských povozů zprostředkovává výlety po městě.

Zde máme ten samý kočár v akci. Byl tam nejkrásnější. Jinak mají kočáry kola s velikými pneumatikami, aby neničily dlažbu.

To je pohled z terasy penzionu, kde jsme byli ubytováni. Vzadu za stromy, když se dobře podíváte, je vidět loď připlouvající do přístavu.

Opět přístav jachet. Při minulé návštěvě v r. 2009 jsme měli tu čest vidět velmi krásnou plachetnici z Čech - PANTA RHEI s kapitánem panem Jaroslavem Vorlem. Právě vyplouvala na plavbu kolem světa. Je to nádherná plachetnice obdivovaná i námořníky zemí přímořských. Nyní si ji lze objednat a vydat se s ní a její posádkou na různé výlety po moři.

Že jsme v tom sluníčku nosili klobouky to snad ani nemusím vysvětlovat a že moje drahá polovička strčí každé nalezené péro za klobouk... No tentokrát našel péro z mořského racka. A šup, už bylo za kloboukem. Paní, která nás zrovna potkala se tak rozesmála, že musela přerušit i telefonní rozhovor, který právě vedla. Ono totiž dohromady s tím nápisem na triku je to celkem vypovídající. 

Tak to je prosím celý můj manžel.

Jó, jó.

Ještě jednou veliká loď,

ještě jednou přístav jachet,

v závěreu vám sdělím, že i v Polsku mají vietnamské a čínské obchodníky, sekáče

a taky chleba o dvou kůrkách. To s tím chlebem jsme ostatně zjistili v každé zemi, ve které jsme kdy byli. Jednou ve Francii nám dokonce radili, jak bychom tam mohli pomocí žebroty v pohodě žít celičký rok celkem slušně. Stačí si prý vzít klobouk, sednout si v neděli s kloboukem na schody kostela, mít napsanou francouzsky ceduli s nápisem, že prosíme příspěvek na jídlo. A je to.

Měla jsem fakt co dělat, abych svého manžela, jelikož je velmi zvídavý, od vyzkoušení této rady odradila.

Podíváme se na pár záběrů z našeho cestování v kratinkém filmu?

Ano, vím, že se tady pár záběrů opakuje. Nevadí, protože se na ně ráda podívám ještě jednou. Ostatně to bude stejné i v druhé části filmu z naší dovolené. V druhé části představíme Swinoujcie a kemp v Hovězím. To je v Beskydech. Moc pěkný a čistý kemp. 

Naše chatička s číslem 21 stojí ve stínu dvou stromů, takže se nám dobře snídalo i obědvalo na terásce před ní a o večerním posezení ani nemluvím. Zapálili jsme si svícen, donesli černé pivo a proplachovali pomaloučku hrdlo po horkém letním dnu a vzpomínali na doby, kdy jsme právě před touto chatkou, mezi těmito dvěma stromy stávali s naším obyťáčkem.

Kemp U Splavu je opravdu velmi příjemný. Kolem protéká řeka - Vsetínská Bečva. Nazývaná též říká Horní Bečva. Řeka pramení v pohoří Vsetínské vrchy - Beskydy pod vrchem Čarták. Mimochodem na Čarták se vracíme moc rádi. Moc se nám tam líbí. I letos jsme tam zajeli, nějakou fotografii jsem tam taky pořídila, takže si ji sem přidám příště.

Mám ráda Beskydy na severovýchodní Moravě v oblasti s názvem Valašsko. Mám ráda Valašsko, Valachy a jejich valašskou řeč.

https://web.quick.cz/mplesek/krasamluvy.htm

Pěkně si o Kráse mluvy lidu valašského můžete počíst v článku paní Františky Jančíkové (odkaz shora). 

Ve Valašském Meziříčí jsem před léty dokonce nějakou dobu pobývala, takže vím o čem mluvím. Moc ráda jsem poslouchala valašské nářečí. Já jsem byla v té době dost nasáklá češtinou, takže moje "vokno", koncovka -ej např, ve slově hezkej, dobrej atp. u mých tehdejších kolegů v práci vyvolávala salvy smíchu a pro mě naopak bylo nezvyklé jejich nářečí, které mě ovšem takovým nějakým zvláštním způsobem - dojímalo? - , nevím jak to vyjádřit. Nemít tenkrát vážnou známost, snad bych si začala něco s nějakým klukem z Valašska. Bylo tam fajn, byla jsem mladinká, všechno se mi líbilo, všem jsem se líbila já. Takové je mládí.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Vala%C5%A1sko

Čtení o Valašsku ve Wikipedii je zajímavé a poučné.

https://www.valasskekroje.cz/zensky.aspx

Čtení a ukázky kroje mužského i ženského. Jsou zde i ukázky jednotlivých součástí krojů.

Krpce jsou vyráběny z jednoho kusu kůže.

Teda to jsem se ale rozpovídala o Valašsku a Valaších. Jenomže za to může to, že tam bylo tak moc hezky.

Asi se i příští rok vydáme do Beskyd. Říkali jsme si, že se možná tentokrát ubytujeme na Čartáku. Tam jsme také nocovali v obyťáčku.

Dřevěná socha je na vrchu Soláni. Podobných soch je na Soláni i na Čartáku celá galerie. Vytvořili je místní řezbáři.

Další zajímavý odkaz je níže.

https://www.astrocesty.eu/lokality/detail/vrch-solan.html

Pro dnešek opět svoje psaní ukončím a na příště slibuji pokračování malého filmu Dovolená 2012 - 2. část.

Protože bude následovat povídání o Polsku, tak sem přidám písničku, kterou zpívá moje oblíbená Radůza a která je alespoň zčásti v polštině.

Začneme tedy naše povídání o Polsku 2. částí - Dovolená 2012.

Beskydy - 3.část dovolené v roce 2012