Odposlechnuto

JASMÍNKA

Jdu si takhle jednou po tom našem malém městě, užívám si to, protože není až tak velké horko, pejsek je dnes mimořádně hodný, protože nechce očuchávat ani očurávat každý roh, který potkáme, lidi se dnes taky nějak víc usmívají a já nepotřebuji ani nic vyřizovat, ani nakupovat. Takže jak říkám, procházku si fakt užívám.

Jak tak jdu prosluněnou a usměvavou ulicí, tak najednou nejde přeslechnout hlasitý, jásavý hovor tří žen poblíž mne. Mladá paní s holčičkou na šráčkách na svém břiše, to je taková ta věc, kterou když si maminka na sebe nasadí a vetkne do ní své dítě, tak připomíná klokanici, potkala jinou dvojici žen.  Stejně mladou paní se staší dámou, zřejmě maminkou. Docela halasně se pozdravily a jejich vzájemné lichotky nebraly konce. Asi se dlouho neviděly. Závěr jejich hovoru značně zrychlil můj dříve pomalý krok. To proto, abych nebyla za neslušnou, že jsem jejich rozhovor vyslechla a taky proto, že ve mně vyvolal salvu smíchu a já se opravdu měla co držet, abych se neprojevila nahlas. Prskala jsem ale jak křeček. Možná jsem vypadala jako že zadržuji kýchání. No nic. Starší paní pravila, jako kdyby si všimla teprve teď: "Jéje, vy máte krásnou holčičku."  Mladší se zeptala: "...a jak se jmenuje?" "Jasmína", odpověděla maminka-klokanice. Ale té starší paní to přece jen nedalo a zeptala se: " A jak jí říkáte?" Dostalo se jí okamžité odpovědi: "PRDELKO:" A bylo vymalováno.

Obě ženy, starší i mladší odpověděly unisono: "Aha". Já zrychlila krok i se svým pejskem a prskáním křečka. Smích mi vydržel celou cestu až domů. Ještě dnes, když si situaci vybavím se musím smát. Cítím se však býti poučená. Na Jasmínky se volá PRDELKO.

JAK SE CHYTAJÍ ŠKLEBEJŠI

V závodě, kde jsem původně pracovala, byla parta elektromechaniků a parta elektrikářů, které spolu úzce spolupracovaly. Já patřila do party elektromechaniků a právě pro tuto dpolupráci jsem věděla všechno, co se u elektrikářů šustlo. Elektrikáři byli pěkní fiškusové, vždy když přijímali nového pracovníka, tak nebrali obyčejné "zápisné", ale vymysleli na něj nějakou kulišárnu. 

Tentokrát přijímali mezi sebe kluka po vyučení, tak si ho pěkně vychutnali. Řekli mu, že každý nováček musí jít v noci chytit fo řeky Desné, která protékala kolem závodu, šklebejše. Chytač šklebejšů musel být vybaven baterkou, flaškou rumu na zahřátí a velikánskou svačinou. To aby bylo pro všechny. Chlapec tedy doma požádal matku, aby mu na noc připravila svačinu, že musí jít chytat něco, čehož název už zapoměl, ale musí se to chytat v noci. Samozřejmě, že celá dílna, včetně mistra se vypravila s klukem na ten velký lov. Chodili po břehu řeky, tma jak v pytli, kluk svítil do vody za stálého povzbuzování svých příštích kolegů, kteří se ho furt ptali, jestli už toho šklebejše nezahlédl. Když už tak chodili hodně dlouho a kluk se ptal jak že ten šklebejš vypadá, tak mu řekli jenom ať se nebojí, že toho teda určitě hned pozná sám. Chodili ještě chvíli, a až snědli svačinu, vypili co měli, došli na jedno příhodné místo, tak řekli tomu svému nováčkovi, že tady šklebejš určitě bude. Ať prý se koukne. Hoch se díval a díval, i rukou k všeobenému veselí přítomných zalovil a pravil, že tam nic nevidí. Tak prej si posviť, říkali sborem jeho noví kolegové. Oni, že mu svítit pomůžou. Samozřejmě, že mu rádi se svícením pomohli, takže vyučenec hned viděl ve vodě šklebejše - svůj vlastní odraz. Vypuklo bujaré veselí, že přece jenom byl šklebejš objeven.

Dobráček nováček byl přijat do kolektivu, takže se mohlo jít domů spát.

Druhý den v práci mi pravila jeho matka: "Představ si, ten náš blbec šel v noci na šklebejše a já mu k tomu ještě asistovala. Dělala jsem mu velikou svačinu."

Tak už víte jak se chytají šklebejši?