Úvahy pokračují

MŮJ VOPRUZ NOČNÍ

Ano, budeme pokračovat v úvahách. Minule jsem se zde svěřila o svém ranním VOPRUZOVI. Tak to není jediný. Mám totiž ještě jednoho VOPRUZA - nočního. No je to spíš takový VOPRUZEK - VOPRUZEČEK - VOPRUZEČEČEK. A asi ne tak doslova noční, ale časněránový. A proč vlastně ty zdrobnělinky, co se týká jeho názvů? No přece proto, že tenhle časněránový Vopruzek je můj.

To takhle moje hlava si ještě krásně odpočívá o půl čtvrté ráno na polštáři, právě v ní probíhá ten nejkrásnější sen, protože je právě doba na sny a v tom... těsně nad vrcholkem hlavy - BÁC!!! - a znova BÁC, BÁC!!! A je to tady. Noční Vopruz se projevuje. Ten malej, blbej Niko si usmyslel, že mě probudí, protože strašně touží jít ven. Chce a musí se zkrátka venku rozhlédnout po okolí domu, nebo taky možná po celém našem sídlišti, nedej pánbu, aby to bylo po celém městě, jestli se tam náhodou někde nevyskytuje nějaká psí slečna. V tento čas jich totiž pár hárá na sídlišti a to je pak pro všechny pejsky z okolí takové lákadlo, že ten i můj malý, ale sexu silně chtivý maniak má silnou potřebu nějakou takovou psí slečnu vystopovat.  Mojí hlavě se ještě nechce probouzet, ani tělu vstávat z teplé postele. Takže rány nad hlavou se ozývají dál. Jsou dokonce jaksi vylepšené. Zdvojené, nebo co. Tak to se musím kouknout, jak to ten malý nezbeda vymyslel. Aha! Už to mám. Přivřeným okem se mi to zadařilo odhalit. Ten lumpík stoupne na polštář nad hlavou, kecne na zadek - to je ta velká rána a ještě zklouzne a dupne nožkama - čímž vytvoří tu druhou, menší ránu. Má to vymakaný. Příště to ještě vylepšil tím, že když jsem nevstávala podle jeho představ dostatečně rychle po jeho mlácení do polštáře, tak mi podlezl pod rukou, která podepírá hlavu, dal svou malinkou hlavičku k mojí velké, která ještě chtěla spát a začal ji s chutí usilovnou budit. No tak to už fakt nejde vydržet a vstávám na velmi časnou procházku o čtvrté. Zní to, takto vysloveno, jako něco velmi příjemného. Na příklad jako když se řekne čaj o páté. Ale procházka o čtvrté, není určitě tak příjemná a dobrovolná jako pití čaje o páté. Přesto jsem docela často vyhovovala svému nejlepšímu příteli člověka - pejskovi Nikovi - nebo vlastně není to můj malý nepřítel, když mě takhle vyhání z pelechu? No zkrátka a dobře Nikovi bylo vyhověno a šlo se ven. Docela dobře bych takovou procházku nesla a unesla, kdyby právě tato hodina nebyla také hodinou návratu různých podivných existencí do svých domovů a jejich stále ještě studených pelechů, protože celou noc, až do této časné ranní hodiny někde probendily (stále je řeč o podivných existencích), popíjením různých moků, hraním v hernách a jinými podobnými způsoby. Nevýhoda tkví v tom, že propitím, či prohráním peněz nabyla teď jejich mysl špatné nálady a psychika silné agresivity. Většinou se to projevuje silným vyřváváním (jsou hluční), házením popelnicemi (jsou silní), kopáním do cizích aut (jsou odvážní), ba dokonce někdy i rozbíjením cizích výloh a hub (jsou všehoschopní). Snažím se proto v tuto hodinu svého nedobrovolného ranního procházení být neviditelná, ale s ostřížím zrakem, který první zahlédne popsaného tvora na ulici, nebo chodníku. Taky mám předem vytýčené různé únikové trasy. Všechny tyto procházky jsem dosud prožila úspěšně bez úhony a Niko neúspěšně bez vystopování fenky. Snad právě proto jsem si řekla, že je všeho dočasu a nemuselo by být pro mě vždy tak dobře a svého miláčka jsem začala vyhazovat z naší ložnice, z mojí postele vždy, když mě začal výše popsaným neurvalým způsobem probouzet. Začal býti vykazován do síně a přilehlých komnat. Tam kupodivu vydržel bez úhony až do času svojí pravidelné ranní procházky, která bývá vykonávána tak o sedmé, či v půl osmé ráno. To je slušný čas, že jo. Podivné existence chrápou již tvrdě ve svých postelích, nebo obtočené kolem kandelábrů, případně na prazích svých paneláků, nevpuštěni pro svou nezřízenou vizáž i chování svými drahými polovičkami do bytů.

Mimochodem, jestlipak je vám známo, že nezřízené chování a jeho "odkdy - dokdy" se jedná o nezřízené chování, prostupuje naším zákonodárstvím? Zajímavé. Všichni si libují jak je to fajn, že se to do zákonu dostalo. Konečně prý dostane nezřízené chování přesné hranice svého bytí.  Konečně prý bude vymezeno. Óh, óh, óh - to běduji. Dřív se prostě nezřízenci propleskli rodiči, nebo drahými polovičkami, případně poškozenými majiteli aut, výloh, nemovitostí a různých majetků a bylo vymalováno. Teď jim to musíme vymezit a oni na nás vezmou, když bude hóódně dobře jenom plynovou pistoli. No, to si ani moc legraci nedělám. Proč si myslíte, že na procházky o čtvrté nechodím ráda, že ostřím svůj zrak když už musím být venku. Není to tak dlouho, co přímo u našeho domu zastřelili paní, která byla na procházce se psem. Prý osobní účty, a jede se dál. Teď budu hodně přemýšlet, jestli poslední věty nemám vyhodit. Nevyhodím. Je to bohužel součást dnešního života. 

Přece jenom ale ještě dokončím povídání o svém malém Vopruzkovi. Naposledy, když byl opět manželem vykázán do předsíně a přilehlých komnat poté, co začal provozovat svoje probouzecí manévry, to dopadlo úplně jinak než obvykle. Nečekal pokorně spící, vykázaný z ložnice ani na koberečku v koupelně, ani ve své boudičce, ani na příjemném koberci v obýváku. V jenom okamžiku vykázán a v druhém okamžiku blesk, a už to vzal malý Niko hákem a velikým skokem ke mně na postel, ulehl a skryl se tak, že se zamotal do klubíčka, ani nedutal a krásně dospal do času své pravidelné procházky u mne, v teple mojí postýlky. Tak to je všechno o mém malém VOPRUZOVI NOČNÍM.